Mé první setkání s dezinformacemi
Tento článek nebude úplně přesně zapadat do aktuálního dění, přesto chci popsat svoje první setkání s technikami dezinformátorů. Následující dva odstavce poslouží k vysvětlení okolností a lepšímu pochopení kontextu.
Tedy zaprvé musím uvést, že jsem velký milovník záhad. Ať už jde o UFO, duchařinu a podobné věci, ale také o ty méně nadpřirozené apřesto stále dost záhadné jako různé stavby a objekty z dob dávno minulých. Když se mě lidé ptají, zda tomu věřím, mám pro ně připravenou jednoduchou, byť ne zcela jednoznačnou odpověď: „Jsem velký fanoušek scifi a fantasy, proto to není o tom, že bych tomu přímo věřil. Mně se prostě jen líbí představa, že by to mohla být pravda.“
Druhá okolnost je správné zasazení do doby. Tady popravdě trochu tápu, už je to přeci jen nějaký pátek a přesné datum nebo i konkrétní rok určit nedokážu. Ale uvedu to trochu jinak. Jde o dobu, kdy satelitní snímky na mapách Googlu už nebyly žádnou novinkou, přesto na různých diskuzních fórech stále probíhaly vášnivé debaty, ve kterých padaly různé tipy na zajímavá místa a chyby vzniklé při digitalizaci či zpracování snímků. A právě tyto chyby hrají v příběhu hlavní roli. V tom čase se na satelitních snímcích na různých místech prostě objevily chyby jako různá měřítka, různé předměty nebo třeba v Německu byl o velikosti jednoho pole vyobrazen nějaký brouk.
V té době jsem sledoval internetový magazín Matrix 2001 jistého pana Chvátala (jméno si pamatuji dodnes, protože jsem si ho pak soukromně přejmenoval na „Chvástala“). Autor tam psal o různých záhadách po celém světě a často uváděl i rozhovory s lidmi, kteří mají s těmito věcmi co dočinění. No a tak se jednoho dne stalo, že se na zmíněném webu objevil článek o záhadném objektu, který byl objeven na satelitních mapách na Googlu. Objekt byl nalezen na Antarktidě, měl růžovou barvu, na jedné straně jakoby se zanořoval do ledu. Já jsem v tom ale od prvního pohledu viděl pravítko. Text článku pak popisoval, kterak byl objekt nalezen, jak nikdo neví co to je a sledoval jakou stopu na ledě vedoucí od objektu dál. Potud by bylo nejspíš vše v pořádku. Jelikož pod články bylo možné psát komentáře, čtenáři by autora upozornili, že na mapách je řada takových chyb a že nejde o skutečné objekty. Jenomže autorovi rohle nestačilo.
Na konec článku totiž připsal něco, co zcela změnilo můj pohled na podobné weby. Napsal tam totiž, že se máme těšit na další článek, protože ho kontaktoval muž, který u objektu byl a ví, co to je. A bylo to.
Jak jsem už psal výše, do komentářů se mu snesla obrovská vlna kritiky. Sám jsem si přisadil s tím, že takových „objektů“ je na mapách přehršel a že jde pouze o chyby, které ostatně Google čas od času opravuje. Po této vlně kritických komentářů článek zmizel a autor se už o tom nikdy nezmínil. Pokračoval v dalších záhadách. Já už ale dál nepokračoval, protože jsem pochopil, jak tito lidé pracují. Tedy vzít něco skutečného (byť v tomto případě to byla chyba) a vystavět kolem toho příběh, doplnit nějakou perličku nebo rozhovor, který přidá na věrohodnosti.